Prý se teď hodně řeší tradice. Tradiční způsob života, tradiční rodina, tradiční vánoční cukroví… Příliš to neprožíváme. Ale jednu tradici přece jen máme: před vyhlášením výsledků naší literární soutěže shrnout dojmy a pojmy z toho, co jsme přečetli, v krátké, statistikami opentlené úvaze. Tak pojďme na to.
Pátý ročník v číslech
Dorazilo celkem 81 příspěvků o standardní průměrné délce 15,3 normostrany. Nejdelší povídka měla 50 normostran (Soubřesk a Rozmrak), nejkratší necelé dvě (Zkurvená magická Praha). Pravda, dorazil i kratší příspěvek, nicméně nešlo o povídku, ale báseň.
Stejně jako loni, i letos se soutěže účastnilo víc autorek (41) než autorů (29) a česky psané příspěvky (70) převládaly nad slovenskými (10) a polskými (1).
Jak to jen uchopit?
Téma „Hranice“ si kladlo za cíl podnítit fantazii a dodat soutěžním příspěvkům ještě širší záběr. Paradoxně mělo účinek opačný. Příběhy se nejčastěji točily kolem magických hranic mezi světy, časoprostorových bran do jiných dimenzí a podobně. Drtivá část těchto příběhů byla dobrodružná, měla klasický fantasy setting a jejich protagonisty byli mágové, čarodějky, mniši, netvoři… Koho by to napadlo, že?
Druhým nejzastoupenějším typem byla hranice fyzická – nejčastěji mezi pozemky, oblastmi, státy, civilizacemi. Tyto příběhy se mnohem častěji odehrávaly v současnosti, případně budoucnosti. Tu a tam v povídkách hořely hranice dřeva, potažmo někdo na nich. Abstraktnějšího pojetí – hranice vlastních možností, etiky nebo morálky – bylo jako šafránu.
Jen nápad nestačí
Na druhé straně byly příběhy plné skvělých nápadů. Apokalypsu že přežijí jen vegani? Kdo o tom pochybuje! Pizzaroboti? Včera bylo pozdě! Ale z nějakého důvodu ty nejlepší ideje nemají vždy to nejlepší zpracování. A bohužel, ne pokaždé lze řemeslné nedostatky vyretušovat redakcí.
Pravdou ale je, že rok od roku chodí řemeslně lepší a lepší texty a ubývá těch vyloženě slabých. Ony zpravidla ani slabé nejsou, spíš se jen z nějakého důvodu zcela minuly se zadáním, případně s požadovanou formou. Úvaha je taky fajn útvar, leč povídka to není.
Ach, ta vyvrcholení!
Jedna věc nás ale zarazila. Rozjet vyprávění jde autorům a autorkám víceméně bez potíží. Ale ty konce! Ty nedotažené konce, které čtenáři dokážou zkazit dobrý dojem z jinak dobře zvládnutého díla… Jako by si mnozí nevěděli rady s tím, jak kvalitně rozehraný příběh ukončit, a tak ho raději nechají vyšumět do ztracena. Znáte to, začtete se do děje, který hezky plyne, zápletka graduje, a když už to vypadá, že se schyluje k překvapivému –
Tak asi tak :-).
