S Věrou Mertlíkovou jsme si poprvé povídali před dvěma lety, když suverénně zvítězila v prvním ročníku Tovaryšů kalamáře. Už tenkrát jsme se dohodli na spolupráci, jejíž plod spatřil světlo světa letos v listopadu. Rok ztraceného hřebce je historický román, který obsahuje vše, co si lze přát – intriky, magii, nestvůry i milování. A protože je tak skvělý, je to také naše první kniha v pevné vazbě.
★ Věro, tvůj druhý román už září na pultech knihkupectví. Můžeš ve zkratce přiblížit, o čem pojednává?
Jak už název napovídá, koně budou i tentokrát v hlavní roli. Znovu posílám do světa dobrodružný příběh z drsných časů, kdy muži byli silní a stateční a ženy zrovna tak. Bude se pít, hodovat, ale i bojovat na život a na smrt. A tentokrát půjde hlavně o lásku — vlastně o tu především.
Srdce mu bilo až v krku. Nahé dívčí tělo se lesklo potem, seno vonělo jako v létě a číše života se najednou zdála být plná až po okraj. Zatraceně, tohle měl opravdu udělat už dávno!
Poprvé se jí zmocnil hned za obrovskými vraty. Podruhé na hromadě sena. A potřetí tady, u vikýře, z nějž se dalo dohlédnout až k hradu. Anebo se ona zmocnila jej? Jistý si nebyl. Avšak bylo to nádherné. Lepší než s jakoukoliv ženou, kterou poznal.
I ona vypadala spokojeně. Ano, Aneška ze Skály umí milovat! A mazaná je jako liška. Po snídani se vydal prověřit, jestli zásoby sena budou pro hosty stačit. A ona na něj už ve stodole před hradbami čekala. Štastný muž, který ji dostane!
Zívla a vyhlédla ven, i když mrzlo, až praštělo. „Podívej,“ zavrněla. „Někdo přijíždí.“
Pan Havel unaveně zvedl hlavu. Cestou k Buchlovu stoupal početný průvod. Ale žádného hosta dnes nečekal. Kdo to může být?
„Host do domu, čagan do ruky!“ zabručel a zaclonil si oči dlaní. „Nejmíň třicet zbrojných, služebníci, rytíři, fraucimor…“ Otřásl se, aby zahnal chlad i nedobré tušení. A v té chvíli mladý panoš v čele rozvinul praporec. Zazářil na něm rudý gryf ve stříbrném poli.
„Tohle nám opravdu scházelo!“ povzdechl si buchlovský purkrabí a rezignovaně sáhl pro košili. „Samotná královna Alžběta Pomořanská, čert aby ji vzal!“
★ Rok ztraceného hřebce se odehrává na Moravě 14. století. Proč právě tohle prostředí a v čem myslíš, že je pro čtenáře atraktivní?
Kdo by neměl rád dobu rytířů a krásných dam! A tady u nás, kde se Rok ztraceného hřebce odehrává, je to nejpěknější na světě :-).
No, možná není. Ale člověk přece jen líp napíše příběh z míst, která dobře zná. A když se prochází krajinou Stráže a Skal, země mu sama napovídá, co přesně se tu před dávnými časy stalo.
Číst o tom je, pravda, mnohem zábavnější než lesk a bídu středověku prožívat na vlastní kůži. Můžeme se pokoušet rekonstruovat dobový život, učit se bojovat, osvojovat si dovednosti našich předků. Ale pak se vrátíme do bezpečí jedenadvacátého století s antibiotiky, splachovacími záchody a jídlem, které je vždy k dispozici. Proto si myslím, že je dobré si tu a tam přečíst o časech, kdy to tak nebylo. Nechat se unášet na vlně poutavého příběhu. A na konci si říct, že se vlastně máme opravdu dobře.
„Tam… Nahoře! Podívejte se!“
Baška zvedla oči vzhůru. Z vyvýšené skalky se dalo zahlédnout místo, kde nechali koně.
A srdce se jí na okamžik zastavilo. Na kraji strže stál stříbřitý, průhledný přízrak.
Vypadal jako stín pradávného tátoše s těžkou hlavou, rozložitými plecemi a mohutným tělem. Břicho se však ztrácelo v mlze – a nohy neměl vůbec!
„Hansův kůň!“ vydechl Julián. „Pane, smiluj se nad námi a nedopusť, aby síly pekelné —“
„Ať je to, co je to!“ odstrčila ho Baška. „Nahoře jsou naše zvířata – musíme tam!“
Sklouzla po skále a rozběhla se. V tajícím sněhu to šlo ztěžka. Do kopce musela zpomalit, ale nakonec se s vypětím všech sil vyškrábala nahoru.
Sníh byl podupaný, jako by nad strží projelo pekelné stádo. Z dálky zaslechla jen tlumené ržání. Koně byli pryč.
★ Román pokřtila na brněnském Fénixconu kmotra Františka Vrbenská — a prý to nebyl křest ledajaký. Jak vlastně probíhal a jak sis ho užila?
Křest byl skutečně epický, jak se na historickou fantastiku sluší. Meče zvonily, štíty duněly a krásná Aneška tančila bez ustání od večera až do svítání. Ano, v mém podání to byla spíš krásná Aneška po dvaceti letech, ale co už na tom sejde!
A největší dík patří právě Františce. Jako dobrá čarodějka knížku nejen pokřtila a kousek nám přečetla, ale mluvila o ní tak pěkně, jak bych to sama nikdy nedokázala.
★ Předpokládáme, že dvěma romány tvá spisovatelská dráha nekončí. Jaké máš plány do budoucna a připravuješ už něco dalšího?
Plány by byly. Prozatím nejspíš zůstanu u historické fantastiky. V poslední době mě hodně přitahuje hrad Buchlov a místo, odkud pocházejí mí předkové — lovecká obec Stříbrnice. Další příběh by mohl být zasazen právě sem, do časů, kdy na hradě zasedalo dvanáct lovců a společně soudili přečiny proti králi. A třebaže ještě není napsán, našla jsem pro něj i jméno — Bůh lovu. ■
