Martinův příspěvek do Tovaryšů kalamáře pobavil všechny porotce. Jeho povídka měla švih, přitažlivý úvod, vtip a překvapivý závěrečný twist. A hlavně výbornou, hororově laděnou atmosféru. Ne nadarmo otevírá celou antologii Bůh Černého lesa.
★ Martine, tvá povídka Bílá tma se odehrává v zasněžených horách, kde není vidět na krok. Využíváš takové prostředí často? Kde jsi bral k povídce inspiraci?
Víc než hor se držím města a lesů a z ročních období mám nejraději podzim, čili v mých příbězích spíš pořád prší a padá listí ze stromů. Ale jednou jsme s kolegyní právě v takové bílé tmě skončili. Nebylo vidět na tři metry, úplný Silent Hill. Naštěstí je výborná řidička, takže nás dostala zpátky do civilizace. To byla ta inspirace. Původně jsem chtěl napsat přímočarý akční horor o vojenské jednotce, co by se na vánočním cvičení ztratila v mlze a skončila v opuštěné krkonošské vesničce, kde by musela bojovat s upíry. Moc to ale připomínalo Marshallovy Psí vojáky. Po nějaké době jsem dostal chuť napsat něco s vlkodlaky a ten název se mi na to hodil. A prostředí taky. A vzdor těm vlkodlakům jsem si dal pozor, abych Psí vojáky už nevykrádal – a vykradl jsem radši Příběhy ze záhrobí.
★ Co dalšího si od tebe můžeme přečíst?
Aktuální je povídka Poslední jízda v česko-slovenské a mimochodem výborné antologii Koleje smrti, která je propojená s Bílou tmou a dalším letošním Hráčem se smrtí ze sbírky Nejlepší detektivní povídky roku. Nejvíc jsem ale hrdý na Hitparádu, jež vyšla ve sborníku Kladivo na čaroděje: O krok před peklem. Jednak tuhle sérii ujetých paranormálních detektivek, kde jsou detektivy sociopati, nekrofilové a alkoholici, miluju, ale především je pro mě skoro surreálné být v jedné knize s Jiřím Pavlovským, Štěpánem Kopřivou a dalšími žánrovými ikonami.
★ A do budoucna?
Do budoucna jediná věc, o níž s jistotou vím, je další povídka z mého malého hororového vesmíru. Jmenuje se Tenkrát v Zálivu, je fakt divná a najdete ji v příštích Žoldnéřích fantazie. Jinak možná vyjde něco časopisecky. A možná něco u Gorgony. A možná konečně dopíšu ten román.
★ Kdo další je ti vzorem nebo koho rád čteš?
Donalda E. Westlaka – autora více než sta knih a majitele přibližně stejného počtu pseudonymů. Nejznámější jsou jeho drsné kriminálky s profesionálním zločincem Parkerem, které psal jako Richard Stark. Z téhle řady v češtině vyšly jenom dva díly – Odplata (možná znáte filmovou verzi s Melem Gibsonem, ale předloni u nás vyšla také výborně zpracovaná a mnohem věrnější komiksová adaptace od Darwyna Cooka pod původním názvem Lovec) a Návrat. Mám moc rád i humoristickou sérii s fatalistickým lupičem Johnem Dortmunderem, ale právě starkovky vynikají přímým, účelným stylem bez sentimentu, nadbytečných popisů, příslovcí a přídavných jmen. A vlastně i čehokoliv jiného. U Starka se každé slovo počítá. Každé slovo má svoje místo. Nikdy nic navíc. To mě hodně ovlivnilo. Takhle zvládnutou stylistiku nikdo jiný nemá.
★ Kde na psaní bereš čas a máš u něj nějaký rituál?
Míň spánku – víc kafe. Nejlíp se mi vždycky psalo po půlnoci, takže to ani jinak nejde. Hlavně asi proto, že přes den mám moc práce se sledováním seriálů na Netflixu, takže jsem to vlastně před půlnocí ani nikdy příliš nezkoušel. Inu, důležité je umět si sám před sebou obhájit svoje špatné životní volby.
A rituál? Jasně – ležet schoulený na podlaze a brečet, proč nepíšu jako Stephen King.
