Nekromantka zkřížená s lichem, svalnatý minotaur, bojová aréna s otroky a divokými arsy, zapáchající města, odlehlé kláštery, nájemní vrazi, cudné kněžky… V magickém Accadu, propracovaném světě debutující české autorky Zuzany Hartmanové (*1990), naleznete vše.
★ Zuzano, na úvod obligátní otázka: jaký je to pocit držet po letech psaní a měsících úprav v ruce vlastní knihu – a jak se ti vlastně líbí?
Pocit je to parádní, co si budeme povídat, i když pořád ještě trochu neskutečný – a to už jsem si Noční labuť stihla pěkně ohmatat, abych se ujistila, že je opravdová. Vždycky jsem si představovala, jak asi moje kniha bude vypadat, to už k tomu tak nějak patří, ale nikdy by mě nenapadlo, že se moje příběhy dočkají takhle vymazleného vydání. Když jsem si knihu odvážela domů, celou cestu ve vlaku jsem se spokojeně culila, až jsem dostávala křeč a lidi kolem na mě divně koukali. Doma jsem pak nadšeně křepčila ještě několik hodin.
★ Nix, hrdinka tvého povídkového románu, je velmi výrazná osobnost, často zmítaná pochybnostmi, leckdy dává najevo svoji zranitelnost. V žánru hemžícím se nesnesitelně suverénními a bezchybnými hrdiny jde o příjemnou změnu. Jaký byl Nixin předobraz, respektive co tě k ní inspirovalo a kolik jsi do ní vložila ze sebe samé?
Původně měla být Nix taky suverénní a drsná, ale rychle jsem zjistila, že mi to neuvěřitelně pije krev a ta postava je tím vyloženě protivná. Tak jsem se rozhodla ji polidštit. Přestala se stydět za to, že všechno nezvládne sama, že má strach a někdy zkrátka podlehne emocím. Ty pochybnosti jsem přidala jako její slabinu – v něčem se nechá strašně snadno zviklat. Mám ji díky tomu radši.
A co po mně podědila? Když pominu, že jsme obě mrňavé, je Nix taky drzá vždy v nejméně vhodnou chvíli, společensky neohrabaná, občas trochu vznětlivá a dává do některých věcí zbytečně moc emocí – nedokáže si udržet odstup.
Lidé na mě zděšeně zírali. Jedna dáma dokonce omdlela. Vadir sjel pohledem k mému výstřihu a odkašlal si. Z prsou mi stále trčela rukojeť nože. S omluvným úsměvem jsem ho vytáhla a podala nejbližšímu strážnému. Těžko říct, co ho vyděsilo víc – jestli to, že stále žiju, nebo onen předmět, na němž ulpěla trocha mé krve. Nůž zarachotil na zemi.
★ Nix je žena s vlohami k nekromancii, která měla zemřít. Jenže tak docela nezemřela a k nekromantské magii si osvojila navíc nemrtvou magii lichů neboli kostějů, která ji udržuje při životě. To je celkem zajímavá dvojjakost, co tě k ní inspirovalo?
Chtěla jsem napsat příběh, v němž by vystupovala postava, která si může dovolit naprostou nezodpovědnost a lehkomyslnost v boji, a zároveň jsem chtěla zpracovat i nekromancii, k níž se snažím přistupovat v trochu širším smyslu, než že s ní jen můžete oživovat mrtvé.
Jenže aby na sebe v boji někdo nemusel brát vůbec žádné ohledy, musel by být buď nezranitelný, nebo už mrtvý – o takového hrdinu by se ale nikdo nebál, takže byla nezbytná nějaká ta úprava. A vzhledem k tomu, jak mám nastavená pravidla svého světa, dopadla Nix ve výsledku tak, jak dopadla – jako kříženec.
„Nevíte, jaké to je žít s magií, která vás zrazuje a navzdory vašim přáním drží při životě, přestože jste už vlastně mrtvá. Zlomit páteř, oddělit hlavu? Upálení? Utopení? Všechno to zničí jen mou fyzickou stránku, ale pořád tu zůstane kostěj, mé mrtvé já. Syrová energie v té nejčistší podobě.“
★ Zápletky některých povídek jsou v podstatě detektivní, hned úvodní příběh je vyšetřování vraždy. Máš blízko i k detektivnímu žánru?
Méně než by se mohlo zdát. Teprve po dopsání úvodní povídky Mrtvá čarodějka jsem se dozvěděla, že jsem v ní porušila jedno ze základních pravidel detektivky. Mám ráda detektivní příběhy sherlockovského typu, případně takové, v nichž detektivní zápletka je, ale nehraje vyloženě ústřední roli. Současná krimi – třeba severská – mě nijak neláká.
Nechala jsem do konečků prstů proudit slabé množství moci. Oči mi zbělely. Prsty mě začaly brnět, jak si magie hledala cestu do čarodějovy hlavy. Moje oběť zafňukala, pak obrátila oči v sloup. Rozhodně nejelegantnější řešení, jaké mohl Hir využít – omdlel. Jeho mysl se teď nebude bránit a následky nebudou tak hrozné.
★ Specifickým oživením příběhu je Nixin společník Toghar, který je minotaur. Jak jsi přišla zrovna na tuhle fantastickou rasu?
Před několika lety jsem psala povídku do soutěže a přemýšlela, kdo by mohl být hlavním hrdinou. Po troše pátrání jsem zjistila, že minotaurům se moc autorů nevěnuje, takže jsou celkem neokoukaní. To mi dalo víc prostoru, abych je vytvořila podle svých představ – nebyla jsem ovlivněná už zaběhnutými schématy ani snahou se jim za každou cenu vyhnout.
★ V knize se objevují i další zajímavá fantastická zvířata jako arsus nebo lapara…
Mám ráda velké kočkovité šelmy – arsus je inspirován šavlozubým tygrem, ačkoliv ho prezentuji více jako aktivního lovce. Předlohou pro laparu pak byl irbis. Je správně huňatá a z její kožešiny se vyrábějí pláště, které v mém světě s oblibou nosí jedna královská rodina.
Nad těly se strhla bitva – vyhladovělá zvířata se rvala o kusy lidského masa. Jeden arsus se oddělil od skupiny a zamířil k barbarovi. Snad v osamocené postavě viděl snadnou kořist, na níž ukojí své lovecké instinkty. Nemohl být dál od pravdy.
★ K literární tvorbě neodmyslitelně patří i rešerše. Předpokládám, že sis musela zjišťovat detaily týkající se zbraní, šatů nebo třeba anatomie.
Ano, musela. U zbraní jsem sledovala jejich výrobu a zhlédla několik videí kvůli soubojům. Souboje z povídky Noční labuť, která dala název celé knize, jsem i konzultovala. Jelikož jsem se svůj svět ani nesnažila nějak výrazněji ukotvit v konkrétním čase, přiznávám, že mě otázka šatů tolik netrápila. Accad je směskou všech možných kultur a epoch – třeba roucha rytířů Řádu nejsou nic jiného než kaftany a Nix nosí občas korzet.
S anatomií to ale bylo jiné, nad tou jsem strávila docela dost času. Nix utrží celou řadu zranění. Ačkoliv se velice rychle hojí a zabít ji je pekelně těžké, přesto měla některá zranění vliv třeba na pohyblivost končetin. O ostatních, méně odolných postavách nemluvě. Strávila jsem kupříkladu hodinu hledáním informací o sněti, abych pak o ní napsala dvě věty.
Naše družina si razila cestu davem. Lidé nám uhýbali z cesty. Tucet rytířů v černých prošívanicích se znakem Konkláve na prsou budil respekt. Jednotka, kterou mi nejvyšší přidělil, byla směsicí rozličných národností. Všichni ale měli jedno společné: v jejich rodokmenu se nacházel někdo, kdo ovládal černou magii.
★ Překvapilo tě něco při psaní knihy? Například že jsi na začátku měla o ději nějakou představu, a ten se poté vyvíjel jinak?
Docela mě překvapilo, jak se Nix poprala se svou minulostí. Výsledkem bylo něco docela jiného, než jsem zamýšlela. Ale zdálo se mi to přirozenější, protože to samo vyplynulo z děje.
★ Máš při psaní nějaký rituál? Za jakých podmínek se ti dobře píše?
Dopracovala jsem se do fáze, že už nejsem schopná psát bez hudby. Poslouchám většinou soundtracky, vážnou hudbu nebo instrumentální kousky z dílny Two Steps From Hell či Audiomachine. Také se mi daleko lépe píše večer a hlavně v noci, což je občas trochu problematické. Nepatřím proto k autorům, kteří píší denně.
To je mi podobné. Místo toho, abych si vychutnávala přítomnost živých, představuji si, že se stalo něco mimořádného mezi mnou a cizím mužem, který už dávno dodýchal. Že zasáhl osud, i když v něj vlastně nevěřím… Je to totiž snazší než čelit skutečnosti.
★ Působíš jako šéfredaktorka literárního webzinu Dagon, pracuješ v knihovně, o knižním trhu máš přehled. Co si myslíš o české fantasy scéně? Máš oblíbené autory nebo díla?
Česká fantastika dlouho stagnovala. Objevovala se tu stále tatáž jména a díla, která si byla tematicky podobná. Myslím si, že česká fantasy je kvalitní – ke své škodě možná až moc. Celá řada děl je čtenářsky náročná, a lidé ji proto často neprávem míjejí. Jako by se autoři báli, že se napsáním nějaké jednoduché oddechovky shodí… Naštěstí se v posledních zhruba dvou třech letech podle mě tenhle trend mění, česká fantastika se stává pestřejší a lidé ji konečně zase začínají víc číst, což je moc dobře.
Mezi autory, po nichž vždy ráda sáhnu, patří třeba Vladimír Šlechta, Vilma Kadlečková, Adam Andres nebo Juraj Červenák. Mám také ráda Kočičí noci od Blanky Jiruškové či Algar Tarcha Konstantynův efekt od Karoliny Francové.
★ Na české fantastické scéně vycházejí nejrůznější hvězdičky, které ale zpravidla brzy zhasnou. Je Noční labuť osamoceným dílem, nebo chystáš pokračování Nixiných příběhů? Co jiného máš v plánu nebo na čem pracuješ?
Noční labuť jsem neplánovala jako samostatné dílo, na to má příliš otevřený závěr. Nejsem ale příznivcem nekonečných sérií, takže pokračování bude jen jedno. V něm se osudy Nix i dalších postav uzavřou. Momentálně bojuji s tím, že tam vznikla vcelku silná romantická linka. Kromě toho pracuji na sbírce minotauřích povídek a i do budoucna mám pár nápadů… ■
