Antologie Tovaryšů kalamáře 2018 se jmenuje podle vítězné povídky. Bůh Černého lesa. Mirkův text měl totiž nejen zajímavý příběh, ale také výbornou atmosféru, která ve vás tepe ještě nějakou dobu po přečtení.
★ Mirku, povídka Bůh Černého lesa popisuje působení starého, zapomenutého mýtu. Máš rád mytologii?
■ K mytologii mám ambivalentní vztah. Jako čtenář ji nevyhledávám, ale z tvůrčího hlediska je velmi inspirativní, vlastně skoro všechno, co jsem napsal, se nějak točí kolem mytologie. Samotnému mi to připadá paradoxní. Tahle povídka je příběhem střetávání se čtyř generací jedné rodiny na českém venkově s mýtickou postavou pohanského boha v průběhu celého dvacátého století – od první světové války až po devadesátá léta.
Na matčině pohřbu mi bylo ouzko a nedokázal jsem se podívat do otevřené rakve, protože mi vše připomínalo, že matka není to bledé tělo navlečené v naftalínem načichnutých svátečních šatech. A není ani u velikého Boha, kterého se dovolával Lešner. Je v Černém lese a já pro ni nemůžu nic udělat.
★ A co ti tedy bylo inspirací?
■ Představ si, že jedeš vlakem po českém venkově. Vidíš úzké údolí řeky, z něhož se zvedají oblé kopečky. Lesy hrají všemi barvami. Oblaka na obloze vypadají jako plovoucí zámky. Široko daleko žádný člověk. Nad strništěm se tetelí vzduch. Zaznamenáš koutkem oka nečekaný pohyb – možná to byla srnka v podrostu nebo možná se ti to jenom zdálo, ale nemůžeš se přesvědčit, protože vlak už tě odváží pryč. Možná jsi zahlédl samotného boha Černého lesa.
★ Chápu, cesty vlakem dovedou být fantastické :-).
■ A teď vážně. Když jsem začínal psát tuhle povídku, věděl jsem jenom, že chci napsat příběh 20. století z pohledu jedné rodiny. To už je koneckonců dnes celý subžánr. Ani nevím, kdo s tím začal, ale čtenáři to mají rádi – napadá mě třeba Forrest Gump nebo Stoletý stařík, ale v podstatě i seriál První republika a Downton Abbey. Chtěl jsem napsat něco takového s fantastickým prvkem, ale podle zážitků mé rodiny, které mi vyprávěla babi s dovětkem: „Hlavně to, Mirku, nikde nevykládej.“
Vybral jsem si tenhle subžánr i proto, že mě už nějakou dobu fascinuje čas. Sledovat čas a přemýšlet o čase je stejně uhrančivé jako dívat se do plamenů nebo sledovat tekoucí řeku.
Jenže čas, zde tedy ve smyslu historie, potřebuje svůj protipól, kontrast, aby v povídce bylo nějaké napětí. A opakem historie je samozřejmě příroda – vlastně cyklický čas proti času lineárnímu. Ne příroda, jak ji známe v 21. století, jako něco ohroženého a křehkého, co je třeba chránit, ale příroda, jak ji viděli před sto lety – nepochopitelná, obrovská síla, kterou není možné porazit, která nás nakonec dostihne a přinutí, abychom se podřídili jejím pravidlům. A odtud to bylo k postavě pohanského boha, který tuhle přírodu zosobňuje, jen krůček.
Zvedl jsem oči od zaváté cesty, do níž se mi nořily sváteční polobotky, a ztuhl děsem. Obrovská mužská postava s jelení hlavou a parožím nahlížela docentovi přes rameno – tak tiše se netvor objevil, že docent neměl ani ponětí, jak blízko se ocitl nebezpečí.
★ Co dalšího si od tebe můžeme nebo budeme moci přečíst?
■ Píšu pomalu, takže toho zase tolik není. V poslední době ale vyšla historická fantasy povídka z první světové války Země samozřejmosti v časopise XB-1 (2017), mytologická fantasy povídka z daleké Sibiře Poslední šaman na Viljuji ve sborníku Mlok (2017) a opět historická fantasy povídka ze staré Prahy Jak vrchní komisař Olič prodal svůj stín za jedno plzeňské ve sborníku Žoldnéři fantazie (2017).
Pracuju na historicko-fantastickém románu, který se odehrává v letech 1921–1922 v Cařihradu a v němž by měli vystupovat anachroničtí andělé, opiová doupata, nevysvětlitelné vraždy, promiskuitní ruská kněžna, arménský transvestita, turečtí policajti, intrikánští Angličané, zazděné zednické náčiní a možná přijde i Jeho sultánské Veličenstvo. Čtenáři si na něj ale ještě nějakou dobu počkají.
★ Ptáme se všech našich autorů – jaké spisovatele máš rád a které čteš?
■ Je jich mnoho. Od Lorda Dunsanyho přes Lloyda Alexandera, Ursulu K. le Guinovou, Tolkiena, Mervyna Peaka, Chinu Miévilla až po Vilmu Kadlečkovou a Karolínu Francovou.
Bude to znít školometsky, ale rád čtu i Jana Nerudu a snažím se od něho něco přiučit. Tenhle geniální povídkář se stal nespravedlivě obětí středoškolských češtinářů, kteří ho úspěšně znechucují dalším a dalším generacím, ale podle mě to byl skutečně obdivuhodný člověk, jak po spisovatelské, tak po lidské stránce, a měl neuvěřitelné oko pro detail, což ocení autor, který některá svá díla zasazuje do 19. století.
Rosťa se vrátil za půl hodiny. Sotva se objevil ve dveřích, pochopil jsem, kolik uhodilo. Šaty měl celé od krve, v rukou sekeru a ta mu vypadla z ochabujících prstů. V očích měl hrůzu z toho, co udělal. I ve svém spravedlivém hněvu byl Rosťa něžný, laskavý kluk.
„Zabil jsem ho.“ Celý se roztřásl. Objel mě zkrvavenýma rukama. „Musel jsem to udělat. Musel jsem ji pomstít. Jeho by nikdy nevyšetřovali, nikdy by ho nezavřeli.“
„Odveďte holku, táto!“
Otec pro jednou poslechl.
★ Neruda si vedl pečlivé záznamy, zapisoval si různé postřehy. Máš také nějaký spisovatelský rituál? A kde bereš na psaní čas?
Snažím se psát dvě hodiny každý den, vždy po práci. Psaní je vždycky zápas nejen se slovy, ale i s vlastní leností a strachem, co to zase píšu za blbost, kterou nikdy nikdo nebude chtít číst. A samozřejmě přicházejí období, kdy tak pochybuju o tom, co píšu, že se schoulím pod deku, chroupu čokoládu a obtěžuju skuhráním rodinu a jiné dobré duše.
Pokud jde o rituály, osvědčilo se mi po všelijakých experimentech psát v knihovně, kde mě nic nerozptyluje, a navíc si cestou do knihovny můžu promyslet, co vlastně chci dnes psát, a cestou domů zase přemýšlet o tom, co jsem napsal a jestli bych to neměl celé přepsat jinak. Píšu do sešitu a pak teprve přepisuju do počítače. I z toho plyne, proč píšu tak pomalu. Ale vzhledem k tomu, že nemám ambice se psaním živit, nemá pro mě smysl texty chrlit. Takhle mám jistotu, že se nad každou větou zamyslím nejméně dvakrát – když ji píšu do sešitu a když ji přepisuju.
A propos, Tolkien musel Pána prstenů také několikrát přepsat na stroji z poznámek. A je to znát. ■
