Žatecký odhadce nemovitostí, sportovec a divadelník Jan Stejskal je suverénním vítězem posledních dvou ročníků povídkové soutěže Tovaryši kalamáře. Loni porotce uchvátila jeho prvotina Konec emocí (vyšla v antologii Krajina háďat: Povídky o apokalypse, 2019), letos je pobavil humornou terapeutickou črtou Neříkej mi Puklinko! (vyšla v antologii Pokřivenej svět: Povídky o rituálech, 2020). Obě povídky spojuje propracovaná psychologie postav a odvaha řešit své osobní problémy.
★ Honzo, nejprve gratulujeme k vítězství v dalším ročníku naší soutěže. Vraťme se ale ještě k tomu loňskému. Povídka Konec emocí je vyprávěna z pohledu ženské hrdinky. Jak se ti psalo za ženu?
Překvapivě dobře, ale moc jsem o tom nepřemýšlel – byla to první povídka, kterou jsem kdy napsal. Tedy když nepočítám půlstránkový námět o závodní stonožce, které kvůli cukrovce amputují 42 nohou, bohužel většinu na jedné straně, a proto musí běhat zbytek života už jen ovály.
Ale abych se nevyhýbal odpovědi – myslím, že jsem ženskou postavu zvolil proto, abych odstranil podvědomou autocenzuru. Dodalo mi to zdání, že píšu za někoho jiného, což mi zvlášť u ich-formy přijde docela funkční.
★ Co pro tebe bylo inspirací?
Byl to komiks Předstírat je prostě lhát od Dominique Goblet, který je vlastně autoterapií. Koupil jsem si ho před lety, za půl hodiny přečetl a byl naštvaný, že jsem za to vyhodil peníze. Ale potom neminul týden, abych si na něj nevzpomněl. Na nějaký detail, pocit nebo náladu, kterou jsem měl při čtení. Pochopil jsem, že někdy léčí jen obyčejný příběh.
Druhým zdrojem inspirace byly různé knížky o psychologii, které se zabývají tím, jak se dědí trauma z generace na generaci, a to nejen výchovou, ale i prostřednictvím genetické informace. Myslím, že je to silné téma – pokud se budeme celý život vyhýbat svým nejhorším strachům, neutečeme jim, pouze je přehodíme na vlastní děti, které se s nimi budou potýkat znovu, jen v jiné podobě.
★ Asi už můžeme prozradit, že povídka měla úspěch, trochu se rozrostla a…
Ano, z Konce emocí už je novela, která by měla vyjít během první poloviny roku 2021 u vás v Gorgoně. Je třeba také zmínit, že i když se může téma zdát těžké, je novela napsána čtivou formou, ve které nechybí ani humor.
★ Co ti bylo inspirací k letošní povídce Neříkej mi Puklinko! a jak se ti psala humorná povídka na rozdíl od té loňské, jejíž téma vybízelo spíš k tragickému ladění.
Povídka vycházela z divadelních her Kurz sebedestrukce a Večírek pro otrlé, které jsme napsali s Jaroslavem Wagnerem pro náš divadelní spolek. Hry, a tedy i povídka, vychází z prostředí skupinových terapií bojujících proti sarkasmu, únavě nebo sebelítosti. Jde tedy o značně autobiografická díla. Měl jsem proto jasnou představu postav a pár vtipů v zásobě, musel jsem ale vybrat vhodné prostředí, příběh a pokusit se o dramatický oblouk. Psalo se to asi lépe než loňská povídka, ale často jsem si při hlasitém předříkání zvuků prostředí a dialogů šesti osob připadal jako strýček Jedlička.
★ Ptáme se všech našich autorů – jaké spisovatele máš rád a co čteš?
Nejsem klasický knihomol a postupem let jsem zjistil, že asi 70 procent knih nedočtu, protože mě prostě bavit nezačnou nebo rychle přestanou a skončí jako „záložkovky“.
Proto jsem před pár lety beletrii téměř přestal číst a četl spíš psychologické publikace, které mě zajímaly. Nejčastěji šlo o autory z oboru pozitivní psychologie jako Křivohlavý nebo Seligman, ale mým oblíbencem je také H. P. Röhr, německý psychoterapeut, který popisuje různé poruchy osobnosti na podkladu pohádek bratří Grimmů.
K beletrii jsem se více vrátil zhruba před dvěma lety díky Murakamimu a někdy seberu odvahu i na české autory. ■
